Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chata

13.07.2006

Začalo pršet. Julia seděla v malé místnůstce uvnitř chaty, četla si knihu a čekala na svého přítele Franka.Vyjela si s ním za vidinou krásně stráveného víkendu na její malou chatku. Ta byla postavená daleko od civilizace na odlehlém místě kousek od lesa. Je to tiché místo a ona sem jezdila vždy, když si chtěla oddechnout od každodenních starostí. Je tu ticho, čisto a vždy zde načerpá klid do duše.
Protože na chatě nebyla elektřina, musel jít Frank do lesa pro dříví, aby přes noc oba dva neumrzli. Vyšel asi před hodinou, a tak začínala mít Julia trochu strach. Co tam tak dlouho dělá? Jak daleko až šel? Nestalo se mu něco? Tyhle paranoidní myšlenky se jí honily hlavou a ukončil je až mohutný úder hromu. Leknutím sebou škubla. Koukla se z okna a pozorovala jak déšť pořád nabírá na síle. Po chvíli znovu usedla na svojí židli, vzala knihu a snažila se uklidnit četbou. Díky zamračenému nebi se ale v chatce docela setmělo a tak si musela rozsvítit svíčku. Ale stejně při čtení pořád myslela na Franka.Vyšla na zápraží:
,,Franku!" zavolala. Na odpověď nečekala, sotva slyšela přes hukot deště samu sebe. Znovu ohromě zahřmělo. Rychle zalezla zpátky do chaty. Bouřky neměla ráda Když byla malá, přímo před očima uhodil blesk do její sestry a na místě ji zabil. Od té doby nechodila při bouřkách ven. Co když se něco takového stalo Frankovi? Její představy se rychle ubíraly čím dál tím víc hrozivějším scenériím.
Na stole ležel mobil. Hned ho vzala a vytáčela Frankovo číslo. Jeho telefon však ležel vedle ní a tak se znovu vyděsila, když začal vyzvánět. Začala být zoufalá. V chatě už byla skoro tma a tak rozsvítila petrolejku. V tom z ničeho nic něco bouchlo na střeše. Nadskočila ze židle. Každé šustnutí ji děsilo. Bouřku tu nikdy nezažila. Seděla vyděšená na židli a rozhlížela se po místnosti. Najednou něco prolétlo za oknem. Nejdřív si myslela, že se jí to zdálo, ale ono to kolem okna proběhlo znovu. Srdce ji tlouklo až někde v krku. Bála se dýchat, bála se pohnout. Znovu něco zavadilo o střechu. Přála si ať je to jen sen a ať se probudí. Štípla se do ruky, ale kýžený výsledek se nedostavil. Začala vzlykat. Byla zoufalá, toužila být doma v městském stresu. Tady jí nikdo nepomůže. Frank je někde pryč, někdo se pohybuje kolem chaty a hází něco na střechu.
Déšť pomalu přestával. Slíbila si, že jakmile přestane, vyběhne ven a poběží dokud nenarazí na nějakou chatku a tam požádá o pomoc. Kdyby se tak nebála bouřky.
Někdo zaklepal na dveře. Zkoprněla, bála se pohnout. Má dělat že vevnitř nikdo není? Ale vždyť svítí!
,,Haló!Je někdo uvnitř?" zvolal nějaký ženský hlas zvenku. Vstala a otočila se směrem ke dveřím. Popošla šouravým krokem pomalu ke dveřím. Znovu se ozvalo zaklepání.přišla ke dveřím a sáhla na kliku. Trochu si i přála ať je to nějaký vrah. Zabije ji a ukončí tím to její trápení. Odhodlala se a otevřela.
Ve dveřích stála starší paní: ,,Nezlobte se že ruším, ale zmokla jsem a tak jsem vás chtěla požádat jestli bych se u vás nemohla usušit." Julia si oddechla. Společnost jí přišla vhod.
,,Jen pojďte dál," ukázala rukou směrem dovnitř. Jen co si stařenka sedla začala se vyptávat, co že je tady taková mladá slečna sama v chatě. Julia začala hned vyprávět co se stalo a stařenka ji pozorně poslouchala. Julia měla radost, že už není sama. Přestala se bát.
,,Když jsem šla kolem lesa, uslyšela jsem jakoby vyjeknutí" řekla stařenka a Julie se zarazila. ,,Promiňte musím jít,"zablekotala a vyběhla ven. Už nepršelo.Chtěla najít Franka.
Vběhla na lesní cestu a za volání Franku, Franku! Pobíhala jako šílená kolem. Nikdo se neozýval. Nikdo nikde nebyl. ,,Franku!" volala. Hlas se jí třásl a přeskakoval, jako kdyby byla znovu v pubertě. Běžela dál, ale přes slzy už skoro neviděla. Zakopla o kmen stromu a spadla na zem. Chvíli je tak ležela a nevěděla co se děje. Pokusila se vstát, opřela se o ruce, ale ty se jí podlomily. Jednou rukou jí projela šílená bolest. Asi si ji zlomila. Už jí bylo všechno jedno, ať si klidně umře, hlavně ať už to trápení skončí.
,,Áaaaghr" uslyšela z lesa nalevo od ní.
,,Franku?"
,,Ááááá" Znělo to jako Frank. Jako šíleně trpící Frank. Nikdy ho takhle křičet neslyšela. Vlastně nikdy neslyšela nikoho takhle zoufale řvát.
,,Franku!"
Rozběhla se směrem k tomu jekotu. Cestou párkrát zakopla o kmeny, popíchala se o větve, ale běžela dál. Vzpomněla si, na tu ženu, co ji nechala v chalupě samotnou. Vždyť o ní nic nevěděla. A vůbec, kde se tam tak z čistajasna vzala? Nic jí nedocházelo, ničemu nerozuměla. Jen bezhlavě běžela lesem, aniž by věděla kam. Nemohla popadnout dech. Musela se na chvíli zastavit. Čekala, jestli znovu něco uslyší. Nic se neozývalo, ale zato ucítila silný zápach. Trochu se jí nadzvedl žaludek, a tak pokračovala v cestě.
Po chvíli doběhla k místu, kde nebylo moc stromů. Na zemi uviděla ležící postavu. Chvíli zůstala stát na místě a pak se přiblížila. To neměla dělat. Na zemi ležel Frank. Z toho pohledu málem omdlela. Frank měl vypíchnuté oči a vyrvaný jazyk. Břicho měl rozpárané a jeho vnitřnosti byly rozházené všude kolem. Z toho šoku se ji na chvíli zatmělo před očima. Zapomněla dýchat. Všimla si ještě, že má Frank propíchlé dlaně, jako by byl ukřižován.Všude kolem bylo plno krve. Kousek od sebe uslyšela zašustnutí. Bylo slabé a tak ho moc nevnímala, přece jen byla v šoku. Ale pak uslyšela krok. Otočila se a v tom ucítila na zátylku chlad. V zápětí jí něco praštilo přes hlavu. Upadla do bezvědomí.
Probudila se přivázaná ke stromu. Nikde nikdo nebyl.Frank zmizel. Rozhlížela se jak jen to šlo. Slyšela jak někdo přichází. Ozývalo se to těsně za stromem, kde byla přivázaná. Nemohla se ani pohnout. Zvuky se utišily. Strachy nedýchala. Bála se co přijde. Z leva se k její hlavě přisunula ruka, ve které se blýštila od pohledu ostrá čepel nože. Zakřičela bolestí když jí čepel projela tváří. Slzy se jí z očí valily proudem, celá se třásla. Tohle je její konec.Tak ať už to neprodlužuje. Nemohla mluvit. Znovu uviděla čepel. Přibližovala se k jejím očím. Ucítila ukrutnou bolest, při níž na pár vteřin omdlela. Už nikdy nic neviděla.                                                                                                       

Strašidelná párty

13.07.2006

Hrozně ráda pořádám různé párty. Nedávno jsem pozvala pár kamarádek. Dělaly jsme všelijaký blbůstky a o půlnoci jsme si řekly, že zkusíme vyvolávat duchy. Já na takové věci věřím, ale mám z nich i trochu strach. Vyvolávaly jsme ducha jednoho kluka. Jmenoval se Petr a bydlel v naší ulici. Rozešel se s holkou, kterou měl hrozně moc rád a ve vzteku jí hodil v noci cihlu do okna. Zabil ji. Petra našli druhý den oběšeného v jeho pokoji. Je to jen báchorka, kterou nám vyprávěla babička, ale my jsme jí věřili. Byly jsme usazené kolem svíčky a já jsem pronesla zaříkadlo, Pak jsem otevřela oči a řekla jsem: ,, Petře, jestli jsi přítomen v této místnosti, dej nám znamení". Najednou vletěla dovnitř cihla a trefila moji kámošku Evču! A další! Začaly se na nás řítit cihly a my postupně padaly k zemi a pak...pak jsme se naráz vzbudily. Nejdříve jsme se na sebe nechápavě podívaly. Beze slova. Pak jsem se podívala vedle sebe. Na zemi ležela cihla a střepy u okna. Od té doby jsme už duchy nikdy nevyvolávaly!

Smrt

13.07.2006

Asi před dvěma lety mi zemřel nejlepší kamarád Michal. Už ve čtrnácti se začal zabývat černou magii. Říkala jsem si, že ho ty čáry máry stejně brzo přestanou bavit. Ale za pár měsíců se opravdu změnil. Byl najednou strašně uzavřený a všechny kolem sebe nenáviděl. Nikdo nechápal proč. Nikdo s ním o tom nechtěl mluvit, protože z něj měli strach. Přiznám se, že já také, ale stejně jsem mu chtěla pomoci. Jeho rodiče s ním byli jednou u psychiatra a ten si ho nechal v léčebně na pozorování. Jednou jsem za ním šla. Myslela jsem si, že mě nebude chtít ani viděl, ale byl strašně rád. To co mi řekl, mě pěkně vyděsilo. Prý v něm byl převtělený duch nějakého vraha, a proto se ke všem dřív tak choval. Prý ho ale nějakým kouzlem vymýtil a je v pohodě. Za nějakou dobu ho pustili domů, protože byl v pořádku. Všechno bylo zase jako dřív. Ale jednou večer za mnou přišel Michal celý vyděšený a řekl mi, abych druhý den nikam nechodila a zůstala celý den doma. Nechtěl mi říct proč, ale já mu to slíbila. Byla jsem zmatená, protože jsem níčemu nerozuměla. Druhý den se vše nemile vyjasnilo. Rodiče mi řekli, že se Michal oběsil v parku v naší vesnici. Nic jsem nechápala a byla jsem na dně. Michalovy rodiče mi potom donesli dopis, který Michal napsal krátce předtím, než se zabil. Napsal mi, že v něm byl zrovna ten duch převtělený. Věděl už předem, že se to stane, a proto mě varoval. Prý by mě zabil kdybych tenkrát nezůstala doma. Všechno do sebe zapadalo. Skoro každý večer jsem chodila do toho parku s kamarádkou. Michal mi to zakázal tam jít a prý se raději zabil, než aby mi ublížil. Nemohl se toho ducha zbavit, a proto dal svůj život za můj. Každý rok v ten den, kdy se to stalo, slyším jak mi šeptá, že mě má rád a počká na mě tam nahoře.
 

3O let

13.07.2006

Tento příběh se stal nedávno. Naši odjeli na zábavu a já měla celý dům jen pro sebe. Hned jak se setmělo, usadila jsem se do křesla a začala číst knižku s horory. Když v tom se ozvalo silné zabušení za okno. Protože mám pokoj v prvním patře, hned jsem to svedla na větev stromu, kterou rozhoupal sílící vítr. Na incident jsem však brzy zapomněla. Pomohla mi k tomu horká koupel při svíčkách. Pohoda ale netrvala dlouho. Náhle totiž všechny svíčky zhasly, jako by je někdo naštvaně sfoukl. Průvanem to být nemohlo, protože jsem předtím všechna okna pečlivě zavřela. Začala jsem se bát, a proto jsem si šla lehnout. Pojednou jsem ucítila, že v pokoji nejsem sama. Opatrně jsem otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. V protějším rohu stála, zády ke mně černě oblečená shrbená postava. Hrůzou jsem se nemohla pohnout a když se začala pomalu otáčet a já uviděla zjizvený obličej, omdlela jsem. Vzbudili mě až ráno naši, kterým bylo divné, že tak dlouho spím. Povyprávěla jsem jim své noční dobrodružství a čekala, že mi neuvěří. Překvapili mě však starým příběhem - před 30ti lety tu uhořel muž, který se nemohl dostat z domu. Místní lidé tvrdí, že se tu občas zjevuje a já tomu věřím...
 

Johan M6

13.07.2006

V létě jsme jeli se školou do Itálie. Jelikož jsme i dřív vyvolávaly duchy a občas se nám to i povedlo, zkusily jsme to i tam. Byly jsme 3 holky na pokoji a všechny jsme na duchy věřily. Když jsme to tam zkusily poprvé, nešlo nám to, ale nakonec jsme jednoho vyvolaly. Řekl nám, že se jmenuje Johan M6. Po tomto zážitku jsme si s ním povídaly pravidelně každý den. Dozvěděly jsme se od něj, že je uvězněný pod dlaždičkou přímo pod náma, že ho tam pohřbili za živa. Všechny jsme v tu ránu vyskočily. Když jsme ho patřičně odvolaly, prozkoumaly jsme dlaždičky a zjsitily jsme, že jedna právě uprostřed našeho kruhu, je dutá! Jednoho dne po odvolání jsme vyšly ven před naší vilu a šly jsme do města. Jedné z nás se náhle začalo dělat špatně. Čím dál jsme byly od vily, tím hůř jí bylo.Až s ní nakonec šla jedna učitelka zpátky do vily, udělalo se jí dobře, jakmile vešla do našeho pokoje. Usoudily jsme, že tam asi "ON" nechtěl být sám. Když jsme tam loni byly naposled, byly jsme tam bez kamarádky, která tam s náma byla naposled a Johan M6 se hned ptal, kde je. Potom nás také prosil, abychom ho vysvobodily. Prosil o nějaký kouzelný náramek, který máme najít a jím ho vysvobodit. Ptaly jsme se ho, kde máme ten náramek hledat a řekl, že musíme rýt kolem plotu. Což jsme bohužel nemohly. Nakonec nám řekl, že ho už někdo našel. Následující den nás při vyvolávání (tu která držela kyvadlo) chytil za ruku a vedl ji od písmenka k písmenku. Když mě držel, cítila jsem jeho ruku před zápěstím a bylo to, jako by mi rukou zajel až pod kůži. Kamardádka mi nevěřila a chytila kyvadlo. Chytil ji také. Byly jsme z toho dost vystrašené a hned jsme ho odvolaly. I potom jsme se bály být chvíli v pokoji. A nemohly jsme usnout. Od té doby vyvoláváme duchy častěji, když se sejdem jen my tři, je to nejsilnější, ale stačí i jedna z nás a vždy se to povede

Vrány

13.07.2006

Začalo to tím, že jsme jako každou sobotu hráli na "schovávanou". Péťa, náš kamarád, pikal. Já a Monika jsme se utíkaly schovat ke kostelu. Asi pět minut bylo ticho. Najednou nám nad hlavami něco prosvištělo. Řekly jsme si, že to byli určitě nějaký vrabčáci. Ale o minutu později se před námi na trávě usadilo nejmíň padesát vran. Když jsme je zkoušely vyplašit, jako by byly hluché. Jedna se vrhla na Moniku, ale ta se nedala a odkopla ji. Vrány ulétly a my jsme začaly cítit takový ten divný pocit, že se nemůžeme ani hnout. V tu chvíli před námi stál nějaký muž a tupě na nás zíral. Vzaly jsme nohy na ramena a utíkaly domů. Po příchodu jsem se ptala babičky na ty vrány a ta mi řekla, že když je tolik vran pohromadě, že se stane něco zlého. Taky, že jo! Druhý den jsem se probudila a jako obvykle šla babičku pozdravit. Bohužel už mi neodpověděla. Byla mrtvá!!!

Markéta i před tímto strašlivým zážitkem věděla dobře, že její bratr Petr často neznámo kam odchází a vrací se až pozdě večer. Jedno další stejné odpoledne už měla Markéta Petrových odchodů dost a rozhodla se ho potají špehovat. Petr opravdu ve tři hodiny odešel nepozorovaně z domu, ale někomu přece jen z dohledu neunikl. A to Markétě.

Po dlouhém a těžkém sledování se konečně dostali z města kamsi neznámo do lesa. Markéta byla překvapená, že o tomto lese ještě neví. Přece není tak daleko aby ho neznala. Ale jak pátrala tak pátrala v paměti, za těch 13 let jejího života tady si nevzpomene ani na jedinou zmínku o tomto lese. Petr prokličkoval mezi pár desítkami stromů a konečně se nejspíše dostal tam, kam chtěl. Markéta byla ráda že jsou na místě vzhledem k tomu že jí bolely nohy po zdlouhavé cestě. Petr vešel na pustý palouk s tak světlou trávou, že by jste na ní našli snad i černého brouka z dálky. Byla tak udržovaná a rovná, až podivná či i děsivá...

Markéta raději zůstala schovaná za stromem a nevstupovala na palouček. Výhled měla docela slušný. Z jakéhosi koutu se z nenadání vynořila postava. Markéta poznala dívčí postavu. Dívka s Petrem pomalu zmizela v tajuplné dřevěné chatce. Markéta se vyplížila pomalu ze svého úkrytu a popoběhla ke špinavému oknu chatky. Nestačila se divit co vše před ní Petr tajil. Budka byla plná různých lahviček, lžiček, skleněných misek, jakýchsi lektvarů a kbelíků. Nechyběla ani pravá, nefalšovaná, stará knihovna plná děsně starých, plesnivých a zaprášených knih, hrubých klidně i 20 cm.

Petr držel v ruce jednu z nejšpinavějších, nejzažloutlejších a nejzaprášenějších knih, které byly v knihovně a stál společně s dívkou nad kotlíkem plným směsí neznámých vodiček. Potom oba skřížili ruce a začali něco mumlat. Vypadalo to jako by odříkávali. Když skončili, nic se nestalo. Bylo ticho, až nezvyklé ticho. O to více v tom tichu vynikl náhlý výkřik oné dívky. Z pusy ji vytekla krev a svalila se na zem. Vyděšený Petr k ní přiběhl a začal jí oživovat. Zkoušel všechno možné, ale marně. Dívka už se nikdy neprobrala.

KOUZLO SMRTI

Markéta i před tímto strašlivým zážitkem věděla dobře, že její bratr Petr často neznámo kam odchází a vrací se až pozdě večer. Jedno další stejné odpoledne už měla Markéta Petrových odchodů dost a rozhodla se ho potají špehovat. Petr opravdu ve tři hodiny odešel nepozorovaně z domu, ale někomu přece jen z dohledu neunikl. A to Markétě.

Po dlouhém a těžkém sledování se konečně dostali z města kamsi neznámo do lesa. Markéta byla překvapená, že o tomto lese ještě neví. Přece není tak daleko aby ho neznala. Ale jak pátrala tak pátrala v paměti, za těch 13 let jejího života tady si nevzpomene ani na jedinou zmínku o tomto lese. Petr prokličkoval mezi pár desítkami stromů a konečně se nejspíše dostal tam, kam chtěl. Markéta byla ráda že jsou na místě vzhledem k tomu že jí bolely nohy po zdlouhavé cestě. Petr vešel na pustý palouk s tak světlou trávou, že by jste na ní našli snad i černého brouka z dálky. Byla tak udržovaná a rovná, až podivná či i děsivá...

Markéta raději zůstala schovaná za stromem a nevstupovala na palouček. Výhled měla docela slušný. Z jakéhosi koutu se z nenadání vynořila postava. Markéta poznala dívčí postavu. Dívka s Petrem pomalu zmizela v tajuplné dřevěné chatce. Markéta se vyplížila pomalu ze svého úkrytu a popoběhla ke špinavému oknu chatky. Nestačila se divit co vše před ní Petr tajil. Budka byla plná různých lahviček, lžiček, skleněných misek, jakýchsi lektvarů a kbelíků. Nechyběla ani pravá, nefalšovaná, stará knihovna plná děsně starých, plesnivých a zaprášených knih, hrubých klidně i 20 cm.

Petr držel v ruce jednu z nejšpinavějších, nejzažloutlejších a nejzaprášenějších knih, které byly v knihovně a stál společně s dívkou nad kotlíkem plným směsí neznámých vodiček. Potom oba skřížili ruce a začali něco mumlat. Vypadalo to jako by odříkávali. Když skončili, nic se nestalo. Bylo ticho, až nezvyklé ticho. O to více v tom tichu vynikl náhlý výkřik oné dívky. Z pusy ji vytekla krev a svalila se na zem. Vyděšený Petr k ní přiběhl a začal jí oživovat. Zkoušel všechno možné, ale marně. Dívka už se nikdy neprobrala.

Markéta se snažila co nejrychleji zmizet. Byla natolik vyděšená, že ani nevěděla, jak našla složitou cestu domů. Tam se zamkla a nevycházela tři dny až měli rodiče starost. Petr celou budku uklidil, vše odtáhl jinam a pak teprve zavolal policii že našel dívku mrtvou. Samozřejmě se nezmínil o jejich tajemství a každý si asi už domyslí že se o tom nezmíní ani Markéta. Od té doby zůstává Petr každé odpoledne doma..

 PŘÍTELKYNĚ BYLA DUCH

Byl šedivý, deštivý den a Filip seděl u počítače. Přihlásil se na chat a začínal se nudit. Za vteřinu ale k chatovacímu stolu přišla dívka. Jelikož Filip u počítače usínal, využil situace a oslovil ji. Dívka mu odpověděla a pak se mezi nimi rozjela debata. Povídali si o všem možném a dost se u toho nasmáli. Oba po 3 hodinách chatování připustii, že jsou sice unavení, ale chatovalo se jim báječně. Vyměnili si telefonní čísla a Filip vypnul počítač.

Když zhasla obrazovka,vzpomněl si, že se nezeptal na to hlavní...odkud dívka je. Jmenovala se Tereza a bylo jí 19 let, to už věděl. Probleskl mu hlavou geniální nápad. Má přece Terezino číslo!!! Zavolá jí a zeptá se. Aspoň uslyší její hlas. Byl trošku nervozní, ale nervozita z něj spadla když se v telefonu ozval příjemný Terezin hlas. Oba s nadšením zjistili že jsou ze stejného města. Jelikož měli oba zítra čas, domluvili se na procházce parkem. Filipovi bylo už ale hned divné, že Terezu ještě neviděl. Zanedlouho to ale pustil z hlavy. Těšil se až Terku uvidí.

Málem nespal nedočkavostí a hned když odbilo 10 hodin vyběhl z domu a běžel k parku. U první lavičky (jak se domluvili) stalá pohledná dívka s milým výrazem a úsměvem na tváři. Měla hnědé vlasy a šedé oči. Byla trochu nevýrazná, ale moc vtipná. Filip se vznášel nad oblaky. Hned ale zbystřil když u něho zastavila jeho máma, která šla v osm ráno do obchodu jelikož byla sobota a v sobotu do obchodu vždy chodí! A právě se vracela!!! Filip se lekl co asi řekne na Terezu, ale k jeho velkému překvapení se na ní ani nepodívala. Jen Filipa pozdravila, pohladila po vlasech a šeptla: "Co tu děláš zlatíčko?" Ale než stačil Filip něco vymyslet, už odfičela domů.

Asi hodinu se ještě procházeli, když se začal Filip vyptávat, jestli se může stavit. Terka vždy rychle změnila téma jakmile se mluvilo o její rodině, domovu či o ní samé. Filip to nevydržel a natvrdo se jí zeptal co jí je. Tereza jen povytáhla obočí, spěšne řekla nic a zamumlala, že už musí jít. Filipovi to celý den vrtalo hlavou. Nakonec se s Terezou znovu domluvil na neděli a tentokrát ji bude sledovat až půjde domů. Mezitím znovu najel na internet ve snaze vyhledat Terčino jméno. Výsledek mu vyrazil dech!!!

Tereza Kastelková prý zemřela už před rokem při automobilové nehodě. V neděli byl rozhodnutý odhalit zbytek. V neděli si zase povídali a bavili se a až přišel čas jít domů, Filip naoko hrál odchod. Pak se odplížil zpátky a sledovat ji. Došla k hezkému obyčejnému domku. Do té doby Filip nechápal co na tom je. Pak se ale stalo něco neskutečného. Tereza natáhla ruce dopředu a prošla zdí!!! Filip vešel do domu za ní a zastavil ji. Řekl že ji odhalil a vyptával se o co tu jde. Tereza vybuchla a začala vzlykat. Mezi neustálým sténáním a škytání Filip pochopil co tajemná Terka tajila. Vyzpovídala se že opravdu zemřela před rokem a od té doby žije posmrtným životem. Vidí ji jen ti lidé kteří na ni promluví a jelikož ji nevidí, můžou s ní mluvit jenom přes chat. Tak se stalo že ji Filip viděl.

Od té doby spolu chodí a Filip přinutil rodiče promluvit na Terezu aby ji viděli. To je konec příběhu jménem: Přítelkyně byla duch!!

TREST PRO NEPOSLUŠNÉ

Marie byla dívka, která neměla moc kamarádů. Sice měla kluka, ale jejím nejlepším přítelem byl počítač.
Jednoho dne si hrála na počítači až zapomněla, že má rande. Marie odešla ze stránky s hrami on-line a narazila na stránku o magii. Marie sice na takovéhle věci nevěřila, ale její kamarádka Eli ano. Proto se Marie rozhodla, že si stránku trochu omrkne a pak pošle Eli její URL adresu mejlem. Pak ji ale napadlo, že by si některé z kouzel mohla zkusit.Našla tedy návod jak vyvolat ducha a vše připravila. Jelikož na nadpřirozeno nevěřila, myslela si, že jde jen o legraci a nedbala na upozornění, které bylo napsáno tlustým červeným písmem pod článkem.

Upozornění říkalo: "Pozor!!! Toto vyvolávání může absolvovat jen kvalifikovaný vyvolávač duchů!!!"

Marie se ale stejně pustila do vyvolávání. Po chvilce se jí vypnul počítač. Marie se začla trochu bát, ale na tyhle věci přeci nevěřila. A tak si namlouvala, že jen obyčejně vypadl nějaký kabel nebo to byla závada na elektřině. Pokračovala dál. Náhle se na obrazovce počítače vynořila tvář ječící ženy a Marie odskočila pryč. Z očí ženy najednou začaly šlehat plameny a dům začal hořet. Marie ztratila vědomí a spadl na ni trám. Naštěstí pro ni si její přítel myslel, že nedorazila na rande,protože se jí něco stalo (protože Marie vždy dorazila přesně včas) a přijel s autem až k hořícímu domu. Zavolal hasiče a vrhnul se do domu pro Marii. Podařilo se mu vysvobodit ji zpod hořícího trámu a ambulance ji pak odvezla do nemocnice. Po několika dnech se Marie vzpamatovala a první co viděla byla vyděšená tvář její téměř jediné kamarádky Eli.

Eli jí řekla,že dostala podivný e-mail, v kterém stálo: "Potrestala jsem tvou kamarádku, která mne probudila z věčného spánku."

Potom jí zadrnčel mobil. Volal jí Mariin přítel, že je Marie v nemocnici. Eli to nedalo a prozkoumala všechny okolnosti. Zjistila, že dům Marie byl postaven v místě, kde se oběsila tehda ještě mladá dívka jménem Marie. Marie před svou smrtí zanechala rodičům dopis, kde stálo,že ji nikdo nesmí budit z věčného spánku, jinak se mu něco stane.
Marie se potom přiznala k vyvolávání duchů a už nikdy nic takového neprovedla. Zároveň identifikovala fotografii oné ženy, kterou jí ukázala Eli, za obličej dívky z počítače. Marie se sice uzdravila, ale dostavila se u ní doživotní nevyléčitelná fobie z počítačů, což byl poslední trest za její neposlušnost.
I když to pro Marii znamenalo spíš požehnání. Našla si spoustu nových kamarádů a její pleť už nebyla tak bledá.

POLIBKY TEMNOTY

Komtesa Erine se prodírala hustým lesním podrostem. Ruce měla už celé poškrábané od ostrých větví planého hlohu a od trnů ostružin, z jemných krajkových rukávů jejích nádherných, tmavě zelených sametových šatů zbyly jen ubohé zašpiněné cáry. A i ty se ještě odtrhávaly dál, jak se prodírala dalším a dalším křovím.
Hustě pršelo a déšť jí promáčel oděv až na kůži a utvořil z jejích dlouhých, vlnitých, plavých vlasů malé slepené provázky. Pomalu se blížil soumrak.
Nechtěla přenocovat v té pustině. A nechtěla se vracet k převrženému kočáru a mrtvolám svého doprovodu. Představa, že by v tom místě měla strávit noc, byť v relativním suchu a teple, ji děsila víc než představa, že by musela vyhledat úkryt a přenocovat zde v lese.
Když je ale přepadli lupiči a vrazi a ona zjistila, že je jediná, kterou nenašli, nezabili a neokradli, dala se raději rychle na ústup. Co kdyby ty muže napadlo se ještě vrátit. Utíkala pak dlouho lesem po, až na sem tam nějaký ten pařez nebo kořen, docela schůdném terénu. Až sem. Posledních několik metrů se co nejrychleji snažila prodrat stále hustějším lesním podrostem. Ani terén zde již nebyl tak zcela rovný, jako předtím. Každou chvíli se skutálela z nějakého svahu do dolíku plného ostružiní, kamení nebo kopřiv a potlučená, zablácená, popíchaná a popálená se odtud pak těžce dostávala zpět nahoru.
Podpatky jejích střevíčků už vzaly za své hned po prvních několika metrech a nohy, nezvyklé chůzi, ji bolely čím dál tím víc. Věděla však, že se odtud musí dostat ven a najít někoho, kdo by ji doprovodil domů. Nijak ji nevábilo strávit noc v Klaitenském lese plném divokých zvířat a opředeném tisíci zkazkami o působení magie na zdejší rostliny a zvěř. Zvlášť ne v tuto noc, kdy má být úplněk. To jsou prý síly zla nejsilnější.
Když tedy zahlédla mezi stromy slabé světlo oken jakéhosi stavení, podvědomě zrychlila krok, i když ji už rozdrásané nohy pomalu odmítaly nést dál a každý krok byl nesnesitelným utrpením. Prodírala se hrdinně dál. Když už myslila, že lesu snad nikdy nebude konec, že se z toho hustého a zraňujícího křoví nikdy nevymotá, les náhle končil. Před jejíma unavenýma nohama se rozprostírala široká zelená pláň, přes kterou protékal malý, bublavý potůček s průzračnou a chladivou vodou.
Na druhém konci planiny se k nebi vypínal majestátní obrys velkého zámku. Tedy, zdivo té stavby již bylo na mnoha místech porušeno a černě natřená brána se zlatými květy a ptáky už nebyla nová a postrádala štít hlásající jméno rodu, který zámek obývá a některé z věží a část opevňujících hradeb byly pobořeny, hlavní křídlo a jedno z postranních křídel zámku a zámecká kaple však byly téměř neporušené a v jednom z oken v prvním patře hlavního křídla zahlédla předtím ten mihotavý záblesk světla, který ji sem dovedl.
Neměla tušení, že tu ten zámek stojí. Nepamatovala se dokonce, že by se někdo zmiňoval o tom, že by tu kdy nějaký zámek stával. Ale byla ráda, že tu je a že není prázdný nebo obývaný nějakými duchy.
Zula si střevíčky, rychle si opláchla zdrásané nohy a ruce a špinavý uplakaný obličej v ledové vodě potůčku, urovnala si vlasy a vytahala z nich listí a úlomky větviček, které se tam zachytily, jak se kolem nich prodírala křovím, a trochu si poopravila a očistila šaty. A pak se zase obula a vydala se k zámku, který ji přitahoval vidinou tepla a sucha tak, jako rozsvícená lampa přitahuje noční můru, než ji svým žárem spálí na popel.
Černá, zlatem zdobená brána se otevřela na jediný její slabý dotek a Erine vstoupila do neudržované, ale ještě stále krásné zámecké zahrady. Voněly tu nádherně lilie a pivoňky a v přenádherných loubích se zde po dřevěných obloucích nad cestami pnuly záplavy bílých a krvavě rudých popínavých růží s květy tak velkými a tak omamně vonícími, že se z toho Erine točila hlava. Chvíli se zde v tichém úžasu procházela a hodlala pak zamířit k hlavnímu vchodu do zámku.
Ale omamná vůně všech těch květů, to, že přestalo náhle pršet, a její únava vykonaly své a ona na jedné z cest zkrátka padla v mdlobách do bílého štěrku.
Značnou chvíli pak nevnímala nic, než skutečnost, že je téměř smrtelně unavena a chce se jí spát. Potom přišel někdo, jehož kroky nezaslechla přicházet, opatrně ji zdvihl a odnesl ji do zámku, kde ji jemně uložil do měkkých, čistotou vonících prachových podušek a zanechal ji o samotě.
Probudila se pozdě v noci v nádherném, zjevně pro dívku z urozeného rodu zařízeném pokojíku. Měsíc, pěkně kulatý a vypadající jako chladné rybí oko, stál vysoko nad střechou zámku a zaléval širokou prostoru planiny prostírající se před jeho branou svým stříbřitým světlem.
Protáhla se a posadila se. Najednou už se necítila ani trochu ospalá. Vstala tedy a zjistila, že jí večer ten někdo, kdo ji sem donesl, svlékl její zničené a promáčené šaty a zanechal ji tu jen v košilce. Ale nebyl zřejmě lehkomyslný, ani ji tu nechtěl držet zamčenou a poskytl jí za její šaty možnost výběru náhrady. U protější stěny totiž stály dvě velké, otevřené šatní skříně plné nádherných šatů různých pastelových barev v mnoha odstínech a kombinacích. Po chvilce studu, dlouhém váhání a ještě delším zkoušení a vybírání si oblékla mléčně bílé šaty s průhlednými, bleďounce modrými dlouhými rukávy protkávanými perlami a zakončenými jemnou drahocennou krajkou, vyšívané zlatými nitěmi. Pak si zlaceným hřebenem a kartáčem učesala jíž usušené a opět se prstencovitě vlnící vlasy a třikrát se v nových šatech zatočila po místnosti, aby viděla, jak se jí u nich točí sukně. Věděla, že je krásná a že teď, když je upravená a oblečená v těchto šatech, jí to určitě velmi sluší. Nebylo tu ale nikde žádné zrcadlo, ve kterém by se o tom mohla přesvědčit.
Na nočním stolku vedle lůžka, v němž spala, našla veškeré své šperky a jemně vypracovanou zlatou čelenku vykládanou modrými a bílými kameny do líbezných tvarů všelijakých exotických květin. Vpletla si ji do vlasů a přizdobila se svými šperky. A pak vyšla vyřezávanými dveřmi do temné zámecké chodby, aby vyhledala svého dobrodince a poděkovala mu.
Srdce jí v hrudi bušilo jako o závod, když otvírala jedny vyřezávané dveře za druhými a snažila se v pološeru místností za nimi vypátrat něčí přítomnost. Cítila se jako v pohádce o krásce a zvířeti a nevěděla, zda se má obávat setkání s pánem zámku, nebo se na ně těšit. Nevěděla proč, ale jakýsi tichý vnitřní hlas v jejím podvědomí jí říkal, že sem vlastně nepatří, že sem vůbec neměla chodit. Nevěnovala mu však příliš pozornosti a pokračovala v otevírání dveří a prohledávání místností. Bylo jich mnoho. Chodba byla dlouhá. A temná.
Zhruba v polovině chodby, zrovna když s povzdechem zavřela další vyřezávané dveře, za nimiž byla prázdná tmavá místnost a chystala se otevřít ty, které je následovaly, ty dveře se otevřely samy a pozvaly Erine do útulně zařízené jídelny, zlité mihotavou září snad tisíců svící v drahocenných svícnech a prosycené teplem a vůní čerstvého hořícího dřeva z velikého krbu ve kterém přívětivě praskal oheň. Vešla.
On, otočen k ní částečně zády, seděl v křesle u krbu a hleděl tiše do tančících a praskajících plamenů. Čekal až vejde a dojde k němu. Ani v této místnosti neobjevila žádné zrcadlo, ale tady to celkem chápala, byla to jídelna.
"Dobrý večer." Prolomil ticho jako první. Jeho hlas byl hluboký, melodický, mladistvý a hladil ji na duši jako nejjemnější samet.
"Dobrý večer." Oplatila mu tiše pozdrav.
"Ah, promiňte! Otáčím se k Vám zády. Ale snad mi bude odpuštěno, že jsem se poněkud zasnil při pohledu do tančících plamenů." Obrátil k ní s omluvou svou tvář. Erine nebyla schopna slova. Byl ve tvářích poněkud pobledlý, zřejmě po nějaké těžké nemoci. Ale měl tvář tak krásnou, že se obávala, aby znova neomdlela, jak se jí z jeho krásy zatočila hlava. A jeho oči měly ten nejkrásnější odstín zelené, jaký kdy viděla. Ještě jej ani neznala a už si byla jasně vědoma, že tento muž bude významnou postavou jejího života. Usmál se. Byl to nádherný úsměv opatrně odhalující dvě řady dokonale bílých zubů. Erine cítila, že kdyby se jí v tuto chvíli zmocnil, nebránila by se.
To se však nestalo. Namísto toho vstal a dvorně se před ní uklonil. "Měl bych se asi představit. Mé jméno je Ronald. Hrabě Ronald Heese z Goorů, přesněji. Tento zámek je sídlem našeho rodu."
Dvorně se mu poklonila. Nechápala proč, ale působil v ní neklid. "A já jsem." začala.

POLIBKY TEMNOTY 2.DÍL

"Vím, kdo jste. Znám Vás, Vaše pány rodiče, i celý Váš rod. Oba naše rody již žijí dlouhá léta ve vzájemném souladu na panstvích blízce spolu sousedících. Co přivedlo mladou dámu z rodu Eniar do těchto pustých a nehostinných končin?" Přerušil ji s úsměvem a jemným tlakem své ruky na její pravé rameno ji přiměl posadit se do pohodlného křesla u krbu, z něhož jen před malou chvílí vstal. Podvolila se a usedla. Plameny tančily po obrovských dubových polenech, praskaly a příjemně hřály do jejích bolavých a prokřehlých nohou.
Ronald obešel křeslo, postavil se za jeho opěradlo a svou jemnou, pěstěnou rukou se opatrně dotkl jejích vlasů. Neucukla. Bylo jí příjemné, když na ni mluvil, a zdálo se jí příjemné, když se dotýkal jejích vlasů. Pomalým pohybem dlaně ji pohladil.
Chvíli tam jen tak tiše stál, hladil ji uklidňujícím způsobem po vlasech, obtáčel si dlouhé lokny jejích vlasů okolo štíhlých jemných prstů s bledou kůží a voněl k nim s požitkem, jako by to byly květiny v jeho zahradě.
Pak se vzdálil. Ale jen proto, aby jí z jídelního stolu přinesl kousek pečeného kuřete a pohár s vínem.
"Měla byste něco sníst. A trochu se napít vína. Jste pobledlá a vypadáte unaveně. Ještě abyste tak z toho deště tam venku nastydla a rozstonala se." Doporučil jí a podával jí podnos s pohoštěním. Vypadalo lákavě, ale neměla teď hlad. Aby jej potěšila, kousek si ukousla a trochu se napila vína. Bylo jiné, než jaké pila doma, mělo zvláštní natrpkle sladkou chuť, která jí nebyla nijak nepříjemná. Měla pocit, že v příhodnější době by tohoto vína dokázala vypít i značné množství. A znemožnit se před ním tím, že by se opila a usnula mu v náruči. Ale nějak neměla hlad ani žízeň. Odložila podnos ke svým nohám před krb. Nechtěla jíst, ani pít. Chtěla si povídat. Chtěla být s ním.
"Děkuji. Nemám hlad ani žízeň. Chtěla jsem Vás jen vyhledat a poděkovat vám, než budu muset jít zase dál. A teď už budu muset asi jít, rodiče by o mne mohli už mít strach, neboť se již jistě dozvěděli, co se stalo s mým doprovodem," řekla v rozporu s tím, co říci chtěla.
"Jen se v klidu najezte. Vaši rodiče o vás jistě až takový strach nemají. A kdyby, pošlu ráno sluhu Jana se zprávou, že jste v bezpečí u mne a že přijedete, až se zotavíte z namáhavé, dlouhé, pěší cesty. Jistě to pochopí a nebudou se pak již více obávat o váš život." Konejšil ji Ronald, zdvihl tác a opět jí ho položil na klín.
Uklidnila se tedy, snědla kuře, vypila pohár vína a pak ještě dva další, které jí úslužně nalil ze zlatem zdobeného džbánku. Sám skoro nepil. A pak si přistrčil jednu ze židlí k jejímu křeslu a povídali si až do časného rána.
Když se venku za oknem ukázaly první, nesmělé paprsky nového dne a kdesi v zahradě zakokrhal kohout, Ronald sebou trhl a na zlomek sekundy trochu zkřivil tvář, spěšně se pak omluvil, řekl jí, že musí zařídit, aby se o ni její rodiče přestali bát, vydat služebnictvu denní rozkazy a nakrátko odcestovat za neodkladnou záležitostí, že se může procházet v zahradě a každá místnost v zámku že je jí k dispozici, kromě těch, které jsou zamčené a že se bude těšit, až ji zase večer uvidí. A s lehkým dotekem svých rtů v jejích vlasech ji opustil.
Trávila tedy den po svém. Nejdříve vyšla do zahrady a v kleče na bobku, jak jí to učil jejich starý zahradník Richard, zbavila záhony vonných květin plevele, který je rdousil. Když byla hotova a spokojena, opláchla si ruce a kolena v malém zahradním rybníčku a odběhla do zámku. Vyzkoušela všechny dveře v přízemí a v prvním patře, které našla a prozkoumala zvědavě každou místnost. Většina místností byla prázdná nebo léta nepoužívaná, objevila však i hudební salónek, knihovnu, čítárnu, a skromně zařízený pokojík na konci chodby v prvním patře. Zřejmě pokoj sluhy Jana. Pak seběhla po schodech do podzemních prostor zámku. I zde bylo několik dveří a místností za nimi, čekajících na prozkoumání. Několik z nich byly dlouho nepoužívané pokoje, tři byly skladišti různého harampádí, za jedněmi dveřmi se skrývala kuchyně ve které se hbitě otáčelo šest kuchtíků pod velením statné kuchařky, poslední místnost pak bylo skladiště potravin a surovin pro kuchyni, kde se daly nalézt všechny suroviny na všechna jídla, která měla Erine ráda. Dveře dvou místností nešly otevřít a tak to Erine, poslušná Ronaldových slov, dále nezkoušela. Nakoukla pak do zámecké kaple a v náhlé touze po slově božím se zde krátce pomodlila a zapálila tu na malém, k tomu účelu zbudovaném oltáři, svíčky za mrtvé členy svého doprovodu. V rohu u stěny, kousek za hlavním oltářem, objevila padací dveře, vedoucí zřejmě do rodinné hrobky. Zkusila je nadzdvihnout, ale byly zjevně zamčené, tak to, po několika marných pokusech, vzdala, vědoma si skutečnosti, že Ronaldova slova nejspíš mluvila i o nich. Den jí touto činností velmi rychle uběhl a již tu byl večer a ona v zámecké jídelně netrpělivě očekávala Ronaldův příchod.
Konečně zaslechla jeho téměř neslyšné kroky na chodbě za dveřmi. Rychle se posadila do křesla ke krbu, vzala do ruky knihu, kterou si vybrala v knihovně a předstírala, že ji se zájmem čte.
"Dobrý večer, Erine." Nehlučnými kroky došel až k ní a přes opěradlo křesla jí před podal nádhernou, krvavě rudou růži, s okvětními lístky ještě se lesknoucími krůpějemi podvečerní rosy. Usmála se a přijala ji.
"Dobrý večer, Ronalde. Měl jste dobrou cestu? A dostal se váš vzkaz k mým rodičům?" Přivítala jej a v jejím hlase mohl jasně poznat její radost z jeho přítomnosti. Pohladil ji po tváři. Musela mu být zima, měl ruce studené jako ruce mrtvého.
"Měl jsem dobrou cestu, ale spěchal jsem, abych byl co nejdříve zase s Vámi, Erine." Pozdvihl jemně její ruku a vroucně ji políbil. I jeho rty byly chladné. "Nemusíte se strachovat, Vaši páni rodičové můj vzkaz jistě dostali, postaral jsem se o to osobně." Uklidnil jí.
"Měl by jste si sednou blíž k ohni, Ronalde. Musíte být po té cestě úplně prokřehlý. Máte tak studené ruce." Řekla a hodlala mu uvolnit křeslo. S milým úsměvem ji pravou rukou opět posadil.
"Není třeba. Uvykl jsem již chladu. Mé ruce. Zdají se vám chladné?" Odmítl vlídně její nabídku. "Pojďme se tedy spolu napít vína, možná to rozproudí krev v žilách nás obou." Vzal ze stolu džbánek a dva poháry a poklekl vedle křesla na pravé koleno, aby mok nalil a podal jí jej. Zazvonili o sebe poháry a napili se. A zase si pak povídali. Dlouho do noci, i když ne tak dlouho, jako minulou noc, neboť Erine, unavená celodenní činností a zřejmě i opojnými účinky vína, k ránu usnula v Ronaldově náruči, výskána jím ve vlasech a líbána jeho rty na tvářích.
Ráno se probudila ve svém pokoji. Na stolku u umyvadla s vodou stála nádherná kytice lilií a rudých růží, v jejichž listoví byl ukryt malý lísteček, na němž stálo Ronaldovou rukou:
"Má milá Erine. Je mi to neskonale líto, ale opět musím spěšně opustit tvou milou přítomnost. Buď zatím paní mého panství! Večer se snad opět shledáme. Ronald
Trochu jí to zarmoutilo, ale s nadějí vzhlížela k večeru. Tento den uběhl ještě rychleji. Chvíli seděla v hudebním salonku a snažila se vyloudit z pianina nějaký přijatelný zvuk. Pak trochu pomohla kuchtičkám v kuchyni, ochutnala, co uvařily, a pochválila jejich práci. Potom si v rohu zámecké zahrady chvíli pohrála s mourovatou kočkou, které tu kuchtičky říkaly Minnie, a čtyřmi koťaty. Pak ji přemohl spánek a usnula na lavičce v růžovém loubí. Když se vzbudila, byl již večer a Ronald se nad ní skláněl, líbaje ji na šíji. Maličko se otřásla zimou a Ronald jí navrhl, aby šli raději dovnitř, že by zde mohla nastydnout.
V domě, u teplého krbu, hýčkána jeho něžnýma a zvědavýma rukama, po něm zatoužila tak silně, že se zprvu musela sama před sebou až skoro červenat. I na něm bylo vidět, že po ní zjevně touží. Našli si tedy příhodnější místo v jejím pokoji a té noci si nepovídali, nezbyl na to čas.
K ránu, dříve, než stačil zakokrhat první kohout, dříve, než první paprsek světla dopadl na její lůžko, probudila se, příjemně znavená jejich vzájemnou vášní a zjistila, že dosud sedí na jejím lůžku a pozoruje, jak spí. On nespal. Měl zjevně tolik energie, že nechápala, jak mohl probdít celou noc. Vztáhla k němu chtivě ruce. Sklonil se nad ní a jeho kůže voněla po růžích, liliích a místní úrodné zemi. Jejich rty splynuly v dlouhém polibku. Ronald ty své pak jemně uvolnil a žhavými polibky zahrnoval její levé ucho, kadeře jejích plavých vlasů, její bradu, a pak se přisál k citlivému místu na jejím štíhlém krku, kde pod jemnou kůží zřetelně vystupovala krční tepna. Pocítila jemné píchnutí v těch místech, jakoby ji jemně píchl nějakým hodně ostrým předmětem. A pak slast. Neskonalou slast a vášeň spalující její nitro a působící jí až mrazení v zádech. Teď už věděla, kdo je ten záhadný muž, po němž tak moc toužila při každém jejich setkání. Nyní jí bylo již všechno jasné.
Ronald se na chvíli odtrhl a vášnivě ji políbil na rty. Byly vlhké. Vášnivě z nich slízala tu vlhkost. Až poté si uvědomila, co ji způsobilo. Krev. Její vlastní, čerstvá, mladá a horká krev, vyburcovaná vášní. Cítila, že by bylo správné se bát a pokusit se uniknout a nalézt někde pomoc. Neměla však pocit nebezpečí, cítila se v jeho náruči bezpečnější než všude jinde. Natáhla opatrně ruce a přitiskla si jeho rty na místo, kde předtím jeho zuby opatrně prokously její tepnu. Chvíli zůstal tak a hladově pil. Pak olízl místo a krev přestala prýštit. Poté vyňal odkudsi z hloubi svého oděvu malý ostrý nůž a než jej stačila zarazit, nařízl si jim místo na hrudi a přitiskl ji k němu. Cosi teplého a tekutého prýštilo z té rány a dotýkalo se to jejích rtů. Mělo to zvláštní, přitažlivou vůni. Opatrně to prozkoumala jazykem. Nechutnalo to špatně. Vzbuzovalo to v ní vášeň líbat jej v těch místech a slízat tu teplou, tekutou věc z jeho prsou. Až když již nezbylo nic, co by mohla lízat a sát, uvědomila si, co se právě stalo. Dnešní noci pro ni život smrtelných přestane existovat. Dnešní noci se připojí ke svému milovanému Ronaldovi. Dnes nad ránem byla zasvěcena. Ve víru vášně, něhy, rozkoše a touhy. A dnes večer se k němu připojí. Za oknem se ozvalo zakokrhání a první z paprsků slunce se jemně dotkl rámu okna jejího pokoje. Ronald sebou trhl, ale nemusel již se vymlouvat. Věděla vše. A rozuměla mu. Jejich rty se naposledy dlouze spojily ve vášnivém polibku, přísahajícím oběma další a další noci vášní a nová a nová rána stejná jako toto. Když znavena k smrti naposledy ve svém smrtelném životě uléhala zpět na do podušek, aby prospala svůj poslední den a s posledním slunečním paprskem se připojila k bytostem noci, ještě se po celém těle chvěla jejich neskonalou vášní. Tak chutnají polibky temnot. Tak chutná zasvěcení.

V ZAJETI MALOMOCNÝCH

Tento příběh je sic vymyšlený, ale budeme to teď brát jako dávnou pověst, ano? Stal se asi před 100 lety v době velkých sukní které nosily bohaté dámy a také černých klobouků, které se nosily na hlavách vznešených pánů. Přemístíme se ale úplně jinam. Pryč z bohatého náměstí se třemi cukrárnami a kavárnami. Přemístíme se na nádraží v Bostonu kde právě sadili zbrusu nový, nákladní vlak na koleje. Dalo to v té době strašně moc práce...Poměrně blízko kolejí můžeme zahlédnout postavu. Postavu chlapce, malého a zrzavého. Já alespoň vím že se jmenuje Charlie a pochází z chudší části města. Jeho rodiče zemřeli při požáru jejich vlastního domu a Charlie utekl. Od té doby je z něj vyhnanec a sirotek. Charlieho fascinují vlaky. Zbožnuje zvuk rozjíždějícího se vlaku po kolejích a miluje pištivý zvuk při brždění. Zná o vlacích mnoho. Když byl malý, jeho otec mu vyprávěl vše, co o vlacích ví. Jeho otec byl strojvůdce....

Charlie tedy stál a okouzleně koukal na lesklý trup vlaku. Nemohl si dovolit ani jednu jízdu. Tak jen pořád stál a přemýšlel. Náhle mu probleskl hlavou nápad!!! Nápad,který ho raději neměl nikdy napadnout. Když vlak stál již pevně na kolejích, chytil se Charlie okraje jednoho vagonu a přehoupl se. Překvapila ho hloubka vagonu. Pustil se a spadnul do jedové vody. Jistě, byl to nákladní vagón převážející vodu. Charlie se potopil, ale rychle vyplaval zas na hladinu. Vlak se k Charlieho radosti začal pomalu rozjíždět. Než si ale uvědomil že se nepodíval kam to vůbec jede, už vlak pádil kdesi na západ. Charlie se chytil okraje vagonu a vyhlídl na nápis. A......F...co to je? Aha....R....I......C...A. ...Afrika?!!!! Charliemu se zastavilo srdce. Jede kamsi do Afriky, sám, neznámým vlakem, a s neznámými lidmi. Co ještě může být horšího? Poprvé od jeho nápadu ho zalitoval. A to ještě ani zdaleka netušil co se přihodí...Svalil se zpátky do vody a čekal. Čekal hrozně dlouho. Zdálo se mu snad neskutečné jak dlouho jede. Asi po třech dnech jízdy bez zastávky dostal Charlie napád! Vyzdvihl se na okraj vagonu a sedl si. Cítil se jako by létal!!

Po chvíli se Charliemu začalo zdát že jedou nějak rychle. A pak to uviděl!!!!!!!!!!!!!!! DÍRA! Veliká černá a hluboká díra v kolejích. Byla tak blízko že Charlie nestačil ani zařvat POMOC! Vlak náhle padal. Do děsivé díry plné černoty. Charlie si ani nevzpomínal na co tenkrát myslel. Vypadl z vlaku a věděl že to budou asi jeho poslední vteřiny života. O to více byl překvapen když dopadl na měkký polštář. Veliký a tak měkký... Vedle něj dopadli také strojvůdčí, řidič a ostatní lidé z vlaku. Charlie se zděšeně podíval nahoru a tam? NIC!!! Vlak se vytratil! Charlie i ostatní měli konečně čas se podívat pořádně kam to dopadli. Byla to jakási jeskyně. Jediným zdrojem světla byla díra v zemi kudy spadli. A ta se právě teď zavírala. Nastala děsivá tma. Něco nebo někdo dýchlo Charliemu na krk. Polekal se tak, že vyjekl na celou jeskyni. Ozvěna nezklamala a byl z toho jeden velký rámus. Charlie uviděl v rohu svíčku. A v druhém rohu také. A v ostatních taky. Světýlka se přibližovaly a rozmnožovaly. Nakonec bylo světýlek tolik, že se dalo rozpoznat co nebo kdo svíčky drží.

Stvoření oblížili pět krčících se vyděšených postav. Vše co se dělo dále bylo tak rychlé, ale tak děsivé přitom. Postavy odhalily své černé pláště a zajatci vyděšeně zařvali. To, co uviděli bylo tak strašné a tak hrůzostrašné, že všichni jeden po druhém klesli k zemi. V plášti byli polomrtví malomocní, ze kterých kapala rudá krev. Jejich oči se dívali chladně, byli bez zorniček, bylo z nich vidět pouze bělmo. Malomocní zvraceli podivnou tekutinu a stále se přibližovali. Všech pět postav už dávno leželo na zemi hrůzou. Dále nikdo neví co se dělo, ale vše co se ví je, že dva lidé z těch pěti tu hrůzu nepřežili a zbývající tři, mezi nimi byl i Charlie, se probudili kdesi v lese u vlaku,který byl natřen na černo a na něm krví napsáno: TO BYLO JEN VAROVÁNÍ.

Nikdo z lidí netuší, co měli malomocní v plánu a nikdo se to ani nesnažil zjistit.

BOJ

První co jsem udělal když se ten šmejd přede mnou vynořil z křoví bylo že jsem se málem podělal. Nic tak odpornýho už jsem fakt dlouho neviděl - kousky masa odloupnutý z jeho kostry se okolo něj svíjely jako klubko nasranejch hadů. Každej z nich měl na konci kostěnej zakrvácenej odpornej a neuvěřitelně ostrej bodec. Ruce měl vytvarovaný do dvou velkejch seker a z jeho zubatý držky se na mě linul odpornej hnilobnej smrad.
Pak sem na něj vystřelil. Z obou pistolí najednou. Celou dobu nebylo absolutně nic slyšet, ale to neznamená, že se nic nestalo. Jedna z kulek mu vletěla do tlamy a na opačné straně způsobil gejzír toho, co mu kolovalo v žilách menší ekologickou katastrofu. Pokud tohle přežiju, tak mě za ty rozežraný stromy stejně asi zabijou ekologisti.
Druhá kulka neškodně prolétla prostorem, kde by měl za normálních okolností střeva. Podle toho smradu hádám, že ty se mu posunuly asi o půl metru vejš.
Rychlost jeho reakce mě překvapila. To byla z mojí strany chyba. Asi tucet z těch jeho "hadů" se mi vymrštilo proti obličeji a jak jsem jim nastavil ruku ve snaze uchránit si oči, zhruba v lokti mi jednou z těch jeho seker uťal. Říká se, že rány od opravdu ostrejch předmětů díky šoku nebolej. Ta sekera asi nebyla dost ostrá. Z mého fungl nového pahýlu se kouřilo a já jsem šílel bolestí. Odskočil jsem od toho "tvora" co nejdál to jen šlo, ještě v letu přepnul svůj poslední Glock na automatiku a zmáčknul spoušť. Něco málo ze zbytku zásobníku ho trefilo a odhodilo kousek zpět. Rozběhl jsem se ven z lesa, pryč od tý jeho zříceniny. Napadlo mě, že se mu třeba nebude chtít mě honit a nechá mě jít. Vzápětí jsem si ale uvědomil, že to je taková blbost až tomu ani sám nevěřím.
Došlo mi, že se musim dostat k autu. "Někam se ztratim, zregeneruju si tu ruku a zejtra ho přídu dorazit," blesklo mi hlavou. Už z dálky mi ale bylo jasný, že tudy cesta nevede - auto, nebo spíš jeho zbytky právě plnily okolí zápachem hořícího čalounění a pneumatik. Aniž bych se k přece jenom ještě hořícímu vraku nějak extra přibližoval jsem prohledal okolí, následovala chvilka soustředění a bylo zase slyšet normálně. Pohlédl jsem na hodinky, které právě vydali decentní "píp", čímž chtěly naznačit, že bude do hodiny svítat a zjistil, že jediný místo, kam se tak ještě před úsvitem dostanu je nedaleká rozestavěná vilka. Rozběhl jsem se tedy příkopem směrem k staveništi a za běhu jednou rukou dobil pistoli. To byl z mojí strany docela slušnej výkon.
Když jsem se k vilce dostal, zbývalo do prvních ranních paprsků asi čtvrt hodiny. Zamířil jsem tedy rovnou do podzemních prostor čili do sklepa - ne sice úplně dostavěného, ale před sluncem určitě chráněného. Jakmile jsem ale vstoupil, bylo mi jasný, že i tohle je z mý strany totálně podělaný - napřed mě do nosu praštil strašnej smrad (asi jako když má někdo střeva v krku) a vzápětí potom lopata. Ačkoliv jsem něco podobného čekal a lopatu pahýlem levé ruky vychýlil, stejně to byla docela šlupka. Ještě v pádu jsem vystřelil. Ne že bych něco trefil, ale v záblesku výstřelu mě zaujalo několik věcí.
Abych odvrátil jeho pozornost, vyprázdnil jsem do něj půlku zásobníku a popadl nedaleko ležící svítilnu. Halogenovou. Její i pro mě poměrně dost oslňující světlo muselo být pro jeho citlivé oči jako rána nožem. Odhodil jsem tedy svítilnu a znovu popadl nyní na zemi ležící pistoli, vyšvihl se na nohy a vrazil mu ještě horkou hlaveň mezi čelisti. Opět jsem vystřelil.
To co se stalo mě docela překvapilo. Najednou se jaksi celej roztekl a kulky z mojí pistole pouze rozryly okolní zemi a zařízení. Až teď jsem si všimnul velkýho pytle v rohu. Byla na něm lebka se zkříženými hnáty. Co by asi tak zedníci potřebovali životu nebezpečnýho? Nehašený vápno! Přeskočil jsem tu nervózní kaluž, ze který se začal znovu tvarovat ten bastard (asi moc koukám na televizi, ale vzpomněl sem si na Terminátora dvojku), svojí poslední rukou popad ten pytel a hodil ho na něj. Z pytle se zakouřilo, prolétl jím naskrz a ještě než dopadl na protější zeď, tak se rozpadl. Vzduchem se začal vznášet jemný bílý prášek. Rychle jsem se rozběhl po schodech nahoru, pryč od sklepa, který ta potvora teď plnila svým příšerným řevem.
Pohled na první náznaky úsvitu byl asi na dlouho to poslední co sem viděl. Spadl jsem zpátky dolu ze schodů a dole se doklopýtal oslepen do vedlejší místnosti. Teď nejenom že si musím obnovit ruku, ale bodly by i nový fungující oči. Ještě že je listopad a stmívá se brzo. V Německu se dělá až do tmy. Krev zedníků je stejná jako jakákoliv jiná. Jenom doufám, že se probudim dřív než ten frajer vedle. O tom že by byl mrtvej si iluze nedělám.

MUMIE

Nepříliš známý řečený sběratel artefaktů neznámně našem starou mumii princezny Ferentuti. Odborníci potvrdili, že je pravá. Svěratel ve snaze získat peníze, prodal mumii do muzea.

Když však uklízečka po otevírací době vytírala podlahu, uviděla nad princezninou hrobkou postavu! Postavu krásné ženy. Nejprve si ji spletla s návštěvníkem muzea, ale její názor se změnil hned jak spatřila, že se žena vznáší asi dvacet centimetrů nad zemí.

Utekla a ráno to řekla odborníkům. Ti usoudili, že je nejspíše přepracovaná. Když ale to samé uviděl strážný, rozhodl se jeden z odborníků, ten nejmladší, přijít tomu na kloub.
Zůstal přes noc v muzeu a žena jej nezklamala. Objevila se za kurátorem, který se vylekal. Na čele měla hlubokou tržnou ránu se zaschlou krví. Žena mu naznačila, ať ji následuje. Dovedla kurátora k její hrobce a zmizela. Mumie byla rozmotána a místo princezny tam ležela mrvá dívka, která se snažila odhalit pravdu.
Sběratel dívku zabil nedávno a uložil ji do rakve.

Ptáme se, opravdu strašil dívčí duch v muzeu nebo byli všichni tři jen unavení a přepracovaní?
Je jen na vás, zda uvěříte.

Podle ostatních se tohle SKUTEČNĚ STALO!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

to nepochopim

(gcgcfjjgcdgjcd, 6. 2. 2013 19:26)

proč na všech blogách sou pořát jedny a ty same horory? vy totálně nejste schopni neco vymyslet tak musite kopirovat

video

(huyty kdy by k tomu bylo video, 3. 1. 2013 17:22)

Husty kdyby k tomu bylo video

video

(huyty kdy by k tomu bylo video, 3. 1. 2013 17:20)

Husty kdyby k tomu bylo video

...

(MaDKilleR, 4. 11. 2012 11:29)

*přečetla příběhy* no, moc mě nepřekvapuje, že jsem je viděla už na asi další 50ti stránkách...
Skutečně děsivé jsou tu ale ty komentáře... lepší pravopis měla moje sestra když byla v první třídě...

dsdads

(sddsadsa, 21. 11. 2011 22:51)

Rihtaš mal? Rihtaš?

kamarádka

(jaja, 25. 8. 2011 19:02)

Moje kamarádka natali chodí každý den na koupaliště - a dneska šla taky vrací se kolem 18:30 ale uz je 19:00 a ona nikde a vsichni skym by tam mohla být uz jsou doma mám o ní docela strach a nevím jestli přijde . Jestli se jí něco nemoohlo stát .Poslední dobou je pořád pryč a chová se divně tak nevím

fakt desivi

(terka natka sabka, 22. 8. 2009 15:39)

mi tomu vsemu vjerime newime jak ostatni ale mislime ze je to desivi

trapas

(-MáJiNkA-, 12. 12. 2008 14:02)

no tož jako řo je upee trapný všecko..hlavně to první jako nevěřím tomu že z ničeho nic když uslyší zvuk,když se bojí sama,že za ním poběží!to je fakt trapas

blbost

(borci, 10. 12. 2008 15:26)

ta party je velka picovina co si o sobe myslis ze ti na to skocime:???????? to se pletes cuzo jedna!!!!

hm,divný

(pata, 12. 4. 2008 17:09)

čus jsou to super pribehy ale neverim ze by se to stalo to s tim klukem ze se obesil mozna jo ale zbytek nn

hmn

(jana, 18. 2. 2008 15:51)

hmn